Již tehdy věřila, že by si ji mohl vzít, jenže Alfons – který se mezitím mohl vrátit do vlasti – si vzal svou sestřenici. Zklamaná arcivévodkyně se ve svých devatenácti letech uchýlila do kláštera. Alfonsova první žena však brzy zemřela a vůdce konzervativní strany Antonio Cánovas del Castillo rozhodl, že novou královnou by se měla stát Marie Kristina. Zorganizoval setkání arcikněžny a krále ve Francii, jenže Alfons se do Marie Kristiny nezamiloval a mnohem přitažlivější mu připadala její matka. Podvolil se však státnímu zájmu a tak se naplnil princeznin dětský sen a roku 1879 se stala Alfonsovou manželkou.

Realita však se snem neměla nic společného. Alfons jí byl nevěrný a s jednou ze svých milenek, operní pěvkyní, která byla o osm let starší než on, měl dokonce dvě děti. Po šesti letech manželství pak zemřel. Marie Kristina s ním tehdy čekala jeho prvního syna a následníka trůnu Alfonsa XIII. Za něj pak až do jeho plnoletosti v roce 1902 vládla jako regentka.

Byla to velmi neklidná doba a země se otřásala pod tlakem republikánů, přívrženců bratrance jejího manžela, Karla VII. (tzv. karlistů) a anarchistů, kteří se již během prvního roku královnina pobytu ve Španělsku pokusili o atentát na královský pár, a kteří pak v roce 1897 zabili premiéra Cánovase del Castilla. Do toho roku 1898 přišla porážka ve válce se Spojenými státy a ztráta většiny kolonií.

Nutno říci, že Marie Kristina si za těchto nelehkých podmínek vedla dobře. S představiteli dvou hlavních stran, konzervativců a liberálů, se dohodla na tom, že se budou pravidelně střídat u moci, a k dohodě dospěla také s karlisty. Došlo ke zlepšování sociálních standardů a roku 1890 získali všichni muži nad 25 let volební právo. V zahraniční politice směřovala zemi k neutralitě a tvrdí se, že právě ona rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že Španělsko nevstoupilo do první světové války.

Projevila také velkou osobní odvahu, když se roku 1889 zúčastnila leteckých experimentů a vzlétla s horkovzdušným balonem. V roce 1923 se potom postavila proti vojenské diktatuře generála Primo de Rivery.

Na svou vlast nezapomněla a ve 20. letech poskytla zázemí svržené rakouské císařovně a moravské markraběnce Zitě a jejím dětem.

Zemřela v roce 1929. Možná že právě její smysl pro kompromis Španělsku v následujícím dramatickém desetiletí chyběl. Současný král Juan Carlos je její pravnuk. 

V roce 1897 se v Brně narodil Erich Wolfgang Korngold, který je považován za jednoho ze zakladatelů filmové hudby a největší zázračné dítě od Mozartových dob. Jeho otcem byl známý hudební kritik Julius Korngold, a tak není divu, že Erich již od dětství tíhl k hudbě. Když mu bylo 9, zahrál svou skladbu "Zlato" Gustavu Mahlerovi, který o něm tehdy prohlásil, že to je hudební génius. V 11 složil balet "Sněhulák", který byl již o dva roky později uveden ve vídeňské Dvorní opeře. Nechybělo ani speciální představení pro císaře Františka Josefa, ke kterému údajně došlo na panovníkovo výslovné přání. "Sněhulák" byl v roce 1910 uveden na více než 40 scénách včetně zámoří.

Otec ho v jeho tvorbě samozřejmě podporoval, na druhou stranu mu však občas komplikoval život. Někteří hudebníci totiž odmítali hrát Erichova díla kvůli kritickým článkům, které o nich napsal Julius.

Ve čtrnácti sklidil další úspěch s "Druhou klavírní sonátou", jež byla s nadšením uvedena v Berlíně, New Yorku, Londýně, Bruselu či Salcburku.

V 17 letech už měl za sebou dvě opery a v 23 letech díky další operní kompozici "Mrtvé město" získal obdiv Richarda Strausse a Giacoma Pucciniho. Žádná z jeho dalších oper už nebyla tak úspěšná.

V roce 1923 složil "Klavírní koncert pro levou ruku" pro Paula Wittgensteina, bratra známého filozofa Ludwiga, který za první světové války přišel o ruku. Nevyhýbal se ani operetě a aranžoval a dirigoval díla Johanna Strausse mladšího.

Slavný divadelní a filmový režisér Max Reinhardt v roce 1934 Korngolda pozval do Hollywoodu, aby zde zadaptoval Mendelssohnovu hudbu pro jeho film "„Sen noci svatojánské". Spolupráce byla úspěšná a v následujících letech Korngold skládá hudbu pro hollywoodské filmy. V roce 1936 získává Oscara za hudbu k filmu "Anthony Adverse".

Jako vůbec první začal filmovou hudbu skládat od začátku do konce příběhu. Využíval dvě metody. Buď složil dotyčnou melodii dopředu a teprve podle ní byli vedeni herci na scéně. Někdy dokonce přepisoval dialogy. To samozřejmě vedlo k průtahům při natáčení. Anebo psal při promítání jednotlivých natočených pasáží.

V roce 1938 se pak v Kalifornii usazuje natrvalo, v tom samém roce za hudbu k "Dobrodružství Robina Hooda" získává druhého Oscara. V letech 1939 a 1940 potom získává další dvě nominace na cenu americké filmové akademie. Jeho postoj vůči Hollywoodu se však postupně ochlazoval. V roce 1947 – poté, co zkomponoval melodie k 19 filmům, se vrací ke skládání klasické hudby. Pokusil se o návrat do Evropy, ale jeho styl zde byl považován za přežitý. K poklesu zájmu o jeho tvorbu přispělo i to, že jeho díla byla považována za příliš složitá či dokonce nehratelná.

Umírá v Hollywoodu roce 1957. V té době již byl prakticky neznámý. Dnes ve Spojených státech existuje Korngoldova společnost zabývající se jeho dílem.

Pak ho zaujala Amerika a začal plánovat expedici za oceán. Získal podporu kancléře Metternicha, který jej jmenoval přidělencem rakouského velvyslanectví v USA a poskytl mu také finanční podporu. Za to měl von Friedrichsthal posílat pravidelné zprávy o politických, ekonomických, sociálních a technologických aspektech každodenního života v Severní Americe.

Po cestě se v Paříži setkal s Alexandrem von Humboldtem, od kterého se dozvěděl o mayských památkách. Na počátku roku 1839 přistál v Nikaragui a nějakou dobu se věnoval zkoumání dosud neprobádaných oblastí Střední Ameriky, načež na konci roku 1839 odcestoval do Spojených států. Zde se vedle diplomatické činnosti snažil zjišťovat informace o mayské civilizaci.

V červenci 1840 se pak vypravil na poloostrov Yucatán, který byl v té době kromě několika měst a přístavů zcela neprozkoumaný. Vzal s sebou i čerstvě vynalezený fotoaparát daguerrotyp, s jehož pomocí pak dokumentoval svou cestu. To nebylo nijak jednoduché. Kvůli dlouhé době expozice mu u každého snímku muselo asistovat několik indiánů. Navíc mu práci komplikovalo šero v pralese.

Jeho cesta po Yucatánu však byla završena velkým úspěchem. Jako první Evropan totiž spatřil mayské město Chichén Itzá.

V dubnu 1841 se vrátil do New Yorku a odtud odplul do Evropy. Po cestě se opět v Paříži setkal s von Humboldtem a ukázal mu výsledky svých výzkumů. K nim patří i objev šesti nových rostlinných druhů.

Von Friedrichsthal si z tropů přivezl horečku, pravděpodobně způsobenou malárií, a po příjezdu do Vídně v roce 1842 umírá. Teprve pak do Evropy dorazily jeho sbírky. Ty potkal velmi prozaický osud. Jeho matka totiž všechno, včetně daguerrotypií, prodala.

Jen o málokterém člověku lze říct, že osvobodil 14 milionů lidí. Hans Kudlich (*25.10.1823 Úvalno u Krnova - †11.11.1917 Hoboken, New Jersey, USA), syn sedláka, který vystudoval filozofii, práva a medicínu, to dokázal. A málokterý člověk byl už za svého života oslavován tak jako on. Bez přehánění můžeme říct, že Hans Kudlich je jedním z nejslavnějších lidí z Krnovska. Jeho osudy by pro nás mohly být inspirací.

Narodil se v roce 1823 v Úvalnu (Lobenstein) jako syn sedláka. Navštěvoval opavské gymnázium, kde k jeho spolužákům patřil Gregor Mendel, načež odešel do Vídně, kde studoval filozofii a právo. V roce 1848 se stal členem studentské legie a při jedné demonstraci byl raněn. Při volbách si ho sedláci z okolí Horního Benešova vybrali jako svého kandidáta, načež byl zvolen a stal se nejmladším poslancem Říšského sněmu. Jeho bratr Josef Hermann byl zase poslancem ve frankfurtském parlamentu.

Hans Kudlich se neúnavně zasazoval se za práva selského lidu a on to byl, kdo v září roku 1848 prosadil zrušení poddanství, roboty a desátku v celém Rakousku. Navíc k tomu došlo za mnohem výhodnějších podmínek než v Prusku i v jiných německých státech. Na Kudlichovu počest pak rolníci z celé monarchie uspořádali ve Vídni pochodňový pochod, jehož se zúčastnilo mnoho sedláků z Moravy i Kudlichův otec.

Na přelomu let 1848/1849 ještě působil v Kroměříži, kde tehdy zasedal Říšský sněm, ale po změně poměrů musel v březnu 1849 uprchnout, neboť na něj byl vydán zatykač. Pěšky tehdy prošel z Kroměříže do rodného Slezska, odkud se přesunul do jižního Německa, kde se jako člen provizorní revoluční vlády zúčastnil povstání v Bádensku. I to bylo potlačeno a tak musel uprchnout do Švýcarska.

Zde se věnoval studiu medicíny, které úspěšně ukončil v roce 1853. Poté se vzhledem k tlaku rakouských úřadů, které jej odsoudily k trestu smrti, rozhodl Švýcarsko opustit a odcestoval do Ameriky. Usadil se v Hobokenu ve státě New Jersey a pracoval jako ušní a oční lékař. Při tom byl stále politicky činný a udržoval čilý styk s Evropou. V roce 1867 byl císařem omilostněn a tak se mohl vydat zpátky do vlasti. Uskutečnil mnoho cest do Evropy a již při té první, v roce 1872, po něm byla pojmenována jedna ulice ve Vídni. Jeho pobyt ve staré domovině roce 1888 se pak změnil doslova v triumf. Kudlich byl hlavní postavou oslav 40. výročí zrušení poddanství a byl bouřlivě vítán všude, kam přijel (na Moravě a ve Slezsku šlo o Suchdol nad Odrou, Opavu, Olomouc, Brno a Šternberk).

Ještě za jeho života byla v roce 1913 na vrchu Strážiště (Wachberg) nad Úvalnem postavena 36 m vysoká rozhledna, která po něm byla pojmenovaná. Právě do ní pak byla po jeho smrti v roce 1917 uložena urna s jeho ostatky. V zemích bývalé habsburské monarchie i v Německu je mnoho památníků, které připomínají Kudlichův odkaz, jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí, ceny i stipendia.