Nedávno se někteří z nás zúčastnili voleb do krajských zastupitelstev. Při té příležitosti si dovolím připomenout bouřlivý vývoj krajského a zemského uspořádání v naší historii.
Od pádu Velké Moravy na počátku 10. století byla severní půle Moravy s centrem v Olomouci pod správou přemyslovských knížat z Čech. Jižní polovinu Moravy připojili Přemyslovci až po roce 1019 a zřídili zde systém správních údělů pro mladší členy přemyslovského rodu. „Dvojí“ Morava, totiž olomoucký úděl a úděl brněnsko-znojemský, pak fungovala po celý zbytek 11. a ve 12. století.
Po roce 1182 bylo území Moravy správně sjednoceno do jediného markrabství. Státoprávní reformou krále a markraběte Karla (později císaře Karla IV.) z roku 1348 bylo Moravské markrabství ustanoveno jako nezcizitelné léno krále českého, součást svazku zemí Koruny české. Takto bylo vnímáno vlastně až do vzniku Československé republiky v roce 1918, který proběhl revolučně, tedy bez souhlasu zemských sněmů Čech, Moravy a Rakouského Slezska. Po oněch téměř 800 let Morava a Slezsko existovaly více méně na Čechách nezávislé – měly své zákony, soudnictví a vládu v čele se zemským hejtmanem. V některých převratných dobách si Morava šla zcela vlastní cestou (v dobách husitských, před nástupem Jagellonců nebo před bitvou na Bílé hoře). Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749, která sídlila v Praze, měly Čechy a Morava společnou jen osobu panovníka a úřady ve Vídni.
Rozšířeným omylem je označení Českého království ve smyslu všech zemí Koruny české, přitom České království až do roku 1918 zahrnovalo pouze Čechy, nikoli Moravu a Slezsko.
Protože o většinu území Slezska přišla Marie Terezie při válkách s Pruskem v letech 1741-1746 (dnes náleží toto území vesměs Polské republice), její syn, císař Josef II. v roce 1783 sloučil státní správu Moravy se Slezskem. Samospráva Rakouského Slezska (Opavska a Těšínska) ale byla v roce 1849 obnovena. Slezsko a Morava tedy byly v letech 1849-1918 zcela svébytnými korunními zeměmi.
V roce 1848 obrozenci z Čech usilovali o spojení Čech a Moravy a setkali se tehdy s odporem moravských politiků, které uráželo, že představitelé z Čech jednali s panovníkem bez konzultace s Moravany. Moravský sněm (parlament) i výbor (vláda) se usnesly, že přes nepochybování o bratrské spolupráci s Čechy trvají na svých vlastních úřadech.
Krátce po vzniku 1. československé republiky v roce 1948 se objevily z Prahy tendence změnit zemské uspořádání (stát vznikl z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) na uspořádání župní (tedy krajské). Tehdy noviny Moravská orlice napsaly: „Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi…V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“
Tedy přes odpor a protesty obyvatel Moravy i Slezska (zejména představiteli strany lidové a sociálnědemokratické) zákon nevstoupil s výjimkou Slovenska v platnost a v roce 1927 bylo obnoveno zemské uspořádání. Kvůli obavám z většiny Němců a Poláků ve Slezsku byla však znovu Morava spojena se Slezskem do Země Moravskoslezské. Zemská samospráva byla již tehdy z Prahy omezena, protože 1/3 členů zemského zastupitelstva byla přímo jmenována československým Ministerstvem vnitra sídlícím v Praze.
Po válce bylo zemské uspořádání pro k moci nastupující komunisty překážkou. „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat“, prohlásil tehdy 1. tajemník KSČ Rudolf Slánský. Proto byly země s platností od 1.1.1949 zrušeny a nahrazeny kraji. Svou roli sehrál jistě i fakt, že na Moravě získali komunisté o 9 % hlasů méně než v Čechách, zatímco lidovci na Moravě naopak o 11 % hlasů více. Na území dnešní České republiky vzniklo 13 krajů. Kroměřížsko bylo tehdy připojeno podobně jako dnes pod Gottwaldovský kraj. Více než tisíciletá zemská hranice mezi Čechami a Moravou tím byla rozbita a doposud neobnovena.
Již po 11 letech vládnoucí komunisté poznali, že systém malých krajů je příliš drahý a neefektivní. (Paradoxní je, že téměř stejný systém krajů v dnešním režimu přežívá již 16 let). Proto byl novou ústavou počet krajů i okresů v roce 1960 snížen, v českých zemích na 5 krajů v Čechách a 2 kraje na Moravě (Jihomoravský a Severomoravský). Ty fungovaly až do roku 1990. Padla i spousta tradičních okresů (např. Holešov, Kyjov, Uherský Brod, Boskovice, Mikulov, M. Krumlov, Dačice, M. Budějovice, Zábřeh, Hranice, Šternberk nebo Valašské Meziříčí). Moravská města Dačice, Slavonice, Svitavy, Moravská Třebová nebo Jevíčko se staly součástí českých krajů a jsou jimi žel dodnes.
V roce 1968, kdy se jednalo federalizaci Československa, přišlo celoobčanské hnutí Společnost pro Moravu a Slezsko se stovkami tisíc členů, závodních a místních výborů po celé Moravě i ve Slezsku s koncepcí československé trojfederace, kde by rovným členem federace byla vedle Čech a Slovenska i Morava se Slezskem. Návrh nenalezl ani špetku pochopení v Praze, ale ani u slovenské reprezentace v čele s Gustavem Husákem. Předsedou Společnosti byl tehdy rektor brněnské univerzity, rodák z hanáckých Morkovic, prof. Theodor Martinec.
Československo se stalo od 1.1.1969 dvojfederací České a Slovenské socialistické republiky a Morava se Slezskem zůstala upozaděna. Při podrobnějším studiu údajů ze statistických ročenek a přepočtu na jednoho obyvatele lze zjistit, že na přímých investicích byly Morava se Slezskem mezi léty 1968 a1989 ošizena o více než 80 mld. Kč, ze kterých zhruba rovným dílem byly posilovány investice na Slovensku a v Čechách.Krajská soustava z roku 1960 (5 krajů v Čechách, 2 na Moravě a 3 na Slovensku) pokračovala.
Po listopadové revoluci v roce 1989 se požadavky na obnovu zemského uspořádání objevily znovu, tehdy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných volbách získala na jižní Moravě 27% a na severní Moravě 24% hlasů. Přestože se tehdejší Federální shromáždění i Česká národní rada usnesly na tom, že zrušení zemského uspořádání byl nedemokratický a totalitní akt a podpořily zemské zřízení, k jeho obnovení však po roce 1989 nedošlo. Předsedkyni českého parlamentu Dagmar Burešovébyly dokonce předloženy petice občanů požadujících rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více než 630 000 osob, což je v polistopadové historii zatím nepřekonaný počet podpisů pod jednou peticí. K jejich přání však nebylo přihlédnuto. V Praze koncepce trojfederace, tedy Československé spolkové republiky (Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko), narazila na tuhý odpor u mnohých představitelů tehdejšího Občanského fóra. Podle tohoto návrhu by si Morava prakticky hospodařila sama po vzoru spolkových zemí v Německu. Pro obnovu zemského uspořádání alespoň v rámci České republiky měla v programech i většina dalších politických stran – lidovci, sociální demokraté, zelení, republikáni a dokonce i komunisté. Česká vláda Petra Pitharta navrhla obnovení zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Praha), poslanci za KDU-ČSL navrhli v Čechách zřídit z dosavadních krajů 5 zemských celků, Severomoravský kraj by se stal Zemí Slezskou a k Moravě by se z něj připojily okresy Olomouc, Přerov, Vsetín a Šumperk, čímž by došlo k vymezení Země Moravské. Nic z toho nebylo v českém parlamentu přijato.
Přestože zastánci obnovy moravské země si nikdy nepřáli oddělení od Čech, po rozpadu federace se zalekli. Zkrátka Moravané si nejméně přáli rozpad federace a také na něj nejvíce doplatili. Po letech dohadů, kdy se navrhovalo pro Českou republiku od 3 do 27 krajů, došlo nakonec k realizaci snad nejhorší varianty: obnovy malých „gottwaldovských“ 13 krajů plus Praha bez zachování tradiční hranice mezi Moravou a Čechami. Nerealizovanou variantou tehdy bylo 9 krajů se zachováním historické hranice, v podstatě těch velkých komunistických s přidáním Středomoravského kraje se sídlem v Olomouci.
Kraje dnes mají na starosti např. nemocnice, školy, okresní silnice, ale z daní dostávají jen 8 %, navíc schválených v Praze, a pravomocí mají méně než komunistické KNV z let 1960-1990. Pro srovnání – německé spolkové země dostávají 32 % financí přímo z daní, švýcarské kantony dokonce 41 %.
Zřízením 13 krajů vznikly desítky perfierií (Kojetínsko, Bystřicko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko, Hranicko, Jesenicko, Znojemsko nebo Třebíčsko), kam kraje s některými okresními pravomocemi nedosáhnou. Kompaktním údolím řeky Hané projíždíte od Vyškova ke Kroměříži třemi kraji, Slovácko je rozděleno ve svém srdci mezi dva kraje. Záchranná služba z Olomouckého kraje vozí pacienty z Kojetína do 30 km vzdáleného Přerova místo do 11 km vzdálené Kroměříže a 25 km od sebe vzdálená krajská města Hradec králové a Pardubice platí každý vlastní záchrannou službu nehledě na další krajské úřady. V Kraji Vysočina nelze vybudovat integrovaný dopravní systém, protože Jihlava není dostatečně velkým spádovým regionálním centrem. Pod kraj Vysočina kromě Jihlavska navíc žádný z okresů nechtěl při jeho založení patřit. Kvůli evropským dotacím se vždy dva kraje musí sloučit pod tzv. Regiony soudržnosti, takže máme dnes kraje troje: samosprávné, soudní (ty velké z roku 1960) a eurodotační.
Jak nedávno prohlásil bývalý premiér Petr Pithart, taková chyba se nemusela stát a v budoucnu se bude těžko napravovat. Nesmíme však na změnu regionálního uspořádání zapomenout, až se zase bude zvonit klíči. Možná je to úkol až pro příští generaci, ale důležité je znát tento historický vývoj.
PhDr. David Unger