Dieter Kunerth, slavný rodák z Jeseníků

Jen málokterý umělec se dočká ještě během svého života vlastního muzea. Dieteru Kunerthovi se to možná podaří. Tento rodák z Frývaldova, nynějšího Jeseníku, se po studiích sochařství v Mnichově usadil v roce 1967 Ottobeurenu v jihoněmeckém kraji Allgäu v předhůří Alp. Zde se věnuje malířství, sochařství i fotografii. Sám svou práci označuje za pokus dosáhnout pokud možno dokonalého znázornění mytologického a výtvarného universa. Tvrdí o sobě, že navazuje na středomořskou tradici Picassa či Matisse, používá však i výrazové formy německého expresionismu. 

Přestože působí v ústraní, dosáhl značných úspěchů. Jeho díla byla vystavována v Antverpách, Limě, Budapešti, Káhiře, Miláně, Tokiu či New Yorku. Dočkal se řady ocenění, jeho tvorbu ocenila města Memmingen, Augšpurk či Kempten a v roce 2000 se jeho díla zúčastnila výstavy EXPO v Hannoveru.

Je natolik pilný, že jeho práce se již nevešly do jeho domu. V roce 2009 zde měl 6000 obrazů, přes 9000 fotografií a mnoho soch a rytin.

 A tak se místní radnice rozhodla postavit mu muzeum. To má vzniknout v areálu někdejšího pivovaru, nedaleko baziliky. Umělci se tak splnil celoživotní sen, neboť většina jeho děl nikdy nebyla vystavena a osobně se velmi bránil prodeji svých prací, neboť se nechtěl podřizovat módě a trhu. Proto se také z rušného Mnichova přestěhoval do ticha Ottobeurenu. Snad mu zdejší krajina připomíná rodné Jeseníky. 

Autor pojmu antisemitismus

V roce 1816 se v Prostějově narodil Moritz (Moše) Steinschneider, který do politické terminologie zavedl jedno z nejpoužívanějších – a nejzneužívanějších – slov. Vyrůstal ve vzdělané rodině, jeho otec Jacob byl odborníkem na talmud, zatímco jeho strýc Gedeon Brecher byl významným filozofem a lékařem.

Už v mládí ho zaujaly orientální jazyky a ve svých dvaceti letech je odešel studovat do Vídně. Jeho studijní cesty ho zavedly i do Prahy a Berlína a v roce 1850 dosáhl habilitace na univerzitě v Lipsku. Pracoval také v Oxfordu, kde strávil čtyři léta, učil v Berlíně a Budapešti, ale psal například i knihy pro vzdělávací instituce v Bombaji. Pracoval též jako novinář či kazatel.

Jeho jazykové nadání ilustruje skutečnost, že dokázal psát německy, latinsky, francouzsky, italsky a hebrejsky. Šíři jeho záběru dokládá fakt, že psal vědecké práce i učebnice pro základní školy.

Zabýval se hebrejskou středověkou literaturou, kterou systematizoval a překládal. Zkoumal především vztah mezi židovskou a křesťanskou kulturou, hlavně ve středověkém období. Podílel se však i na překladech z arabštiny, když překládal například korán, a věnoval se také obecným kulturním dějinám středověku. Jako vůbec první vypracoval systematický přehled židovské literatury až do 18. století a jako první vytvořil katalogy hebrejských knih ve velkých evropských knihovnách – v Oxfordu, Mnichově, Berlíně, Lovani a Hamburku. Celkem napsal více než 1400 knih a článků. Své manželce pak věnoval sbírku básní.

Díky svému úsilí je považován za zakladatele vědecké hebrejské bibliografie, slovy rakouského judaisty Güntera Stembergera za "nejvšestrannějšího židovského učence své doby" a za jednoho z otců moderní židovské vědy.

Zemřel v roce 1907 v Berlíně.

Dnes je zřejmě nejznámnějším Steinschneiderovým výtvorem pojem antisemitismus. Použil ho roku 1860, když odpověděl na úvahy slavného francouzského historika Ernesta Renana, který tvrdil, že křesťanství, židovství a islám jsou semitská náboženství a že Semitům je cizí jakýkoli politický, vojenský, vědecký nebo duchovní pokrok. Moritz  Steinschneider označil Renanovy teze za "antisemitské předsudky". Od té doby se pojem antisemitismus stal pevnou součástí našeho slovníku.

Tvůrce sociálního státu

V roce 1866 se v Horní Vsi u Vítkova ve Slezsku narodil sociální reformátor světového významu Ferdinand Hanusch. V mládí se vydal do světa a prošel země dunajské monarchie až k turecké hranici. Při tom poznal tvrdý život obyčejných lidí. Na počátku 90. let se vrátil domů a začal pracovat v jedné textilce. Od roku 1897 potom působil jako tajemník sociálnědemokratické strany a odborů ve Šternberku.

Díky jeho úsilí byla již o tři roky později založena celorakouská odborová unie textilních dělníků, jejímž tajemníkem se stává. Od roku 1903 je předsedou rakouské odborové komise, což byla organizace zastřešující jednotlivé odborové svazy v monarchii. Roku 1907 je potom za sociální demokracii zvolen poslancem Říšské rady. Ještě před svržením monarchie se v roce 1918 stává ministrem sociálních věcí a v této funkci pak – již ve zmenšeném, republikánském Rakousku – působil až do roku 1920.

Ferdinand Hanusch během svého působení v úřadu ministra sociálních věcí prosadil mnoho kroků, které vedly ke zlepšení postavení zaměstnanců. Byl to právě on, kdo zavedl osmihodinový pracovní den, podporu v nezaměstnanosti, nárok pracujících na dovolenou, kolektivní smlouvou zajištěnou minimální mzdu, zákaz práce dětí pod 12 let, pojištění nezaměstnaných, mateřskou dovolenou a podnikové rady, v nichž mohli zaměstnanci hovořit do řízení podniku, což byla světová novinka. Zrušil pracovní knížky, které předtím vedly k velké závislosti pracujících na zaměstnavatelích. Položil základy důchodového a invalidního pojištění zaměstnanců. Jím prosazené sociální vymoženosti se staly vzorem pro mnoho jiných zemí.

Ačkoli měl za sebou pouze pět tříd, publikoval Hanusch teoretické práce o sociálních vymoženostech, například v roce 1913 knihu Parlament und Arbeiterschutz (Parlament a ochrana pracujících). Dále napsal divadelní hry Der Narr (Blázen) a Der Bauernphilosoph (Selský filozof), sbírky povídek v německém slezském nářečí Allerlei Menschen (Všichni lidé), Heimatland (Domovina), In der Heimat (Doma), Aus der grünen Schles´ (Ze zeleného Slezska) a Aus der Heimat (Z domova) a román Waldpeter (Lesní Petr).

Tento průkopník sociálního státu a slezský patriot zemřel v roce 1923 ve Vídni.

Ze Židlochovic na španělský trůn

Roku 1858 se na židlochovickém zámku narodila princezna Marie Kristina, arcikněžna z habsbursko-lotrinské dynastie. Marie Kristina se, jak už to mezi šlechtou bývá, již v dětství seznámila se svým budoucím manželem, španělským králem Alfonsem XII., který tenkrát v Rakousku pobýval proto, že v jeho vlasti právě vládli republikánští revolucionáři.

Již tehdy věřila, že by si ji mohl vzít, jenže Alfons – který se mezitím mohl vrátit do vlasti – si vzal svou sestřenici. Zklamaná arcivévodkyně se ve svých devatenácti letech uchýlila do kláštera. Alfonsova první žena však brzy zemřela a vůdce konzervativní strany Antonio Cánovas del Castillo rozhodl, že novou královnou by se měla stát Marie Kristina. Zorganizoval setkání arcikněžny a krále ve Francii, jenže Alfons se do Marie Kristiny nezamiloval a mnohem přitažlivější mu připadala její matka. Podvolil se však státnímu zájmu a tak se naplnil princeznin dětský sen a roku 1879 se stala Alfonsovou manželkou.

Realita však se snem neměla nic společného. Alfons jí byl nevěrný a s jednou ze svých milenek, operní pěvkyní, která byla o osm let starší než on, měl dokonce dvě děti. Po šesti letech manželství pak zemřel. Marie Kristina s ním tehdy čekala jeho prvního syna a následníka trůnu Alfonsa XIII. Za něj pak až do jeho plnoletosti v roce 1902 vládla jako regentka.

Byla to velmi neklidná doba a země se otřásala pod tlakem republikánů, přívrženců bratrance jejího manžela, Karla VII. (tzv. karlistů) a anarchistů, kteří se již během prvního roku královnina pobytu ve Španělsku pokusili o atentát na královský pár, a kteří pak v roce 1897 zabili premiéra Cánovase del Castilla. Do toho roku 1898 přišla porážka ve válce se Spojenými státy a ztráta většiny kolonií.

Nutno říci, že Marie Kristina si za těchto nelehkých podmínek vedla dobře. S představiteli dvou hlavních stran, konzervativců a liberálů, se dohodla na tom, že se budou pravidelně střídat u moci, a k dohodě dospěla také s karlisty. Došlo ke zlepšování sociálních standardů a roku 1890 získali všichni muži nad 25 let volební právo. V zahraniční politice směřovala zemi k neutralitě a tvrdí se, že právě ona rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že Španělsko nevstoupilo do první světové války.

Projevila také velkou osobní odvahu, když se roku 1889 zúčastnila leteckých experimentů a vzlétla s horkovzdušným balonem. V roce 1923 se potom postavila proti vojenské diktatuře generála Primo de Rivery.

Na svou vlast nezapomněla a ve 20. letech poskytla zázemí svržené rakouské císařovně a moravské markraběnce Zitě a jejím dětem.

Zemřela v roce 1929. Možná že právě její smysl pro kompromis Španělsku v následujícím dramatickém desetiletí chyběl. Současný král Juan Carlos je její pravnuk. 

  • 1
  • 2