Jak to bylo s kraji a zeměmi na našem území

Napsal David Unger dne .

Nedávno se někteří z nás zúčastnili voleb do krajských zastupitelstev. Při té příležitosti si dovolím připomenout bouřlivý vývoj krajského a zemského uspořádání v naší historii.

Od pádu Velké Moravy na počátku 10. století byla severní půle Moravy s centrem v Olomouci pod správou přemyslovských knížat z Čech. Jižní polovinu Moravy připojili Přemyslovci až po roce 1019 a zřídili zde systém správních údělů pro mladší členy přemyslovského rodu. "Dvojí" Morava, totiž olomoucký úděl a úděl brněnsko-znojemský, pak fungovala po celý zbytek 11. a ve 12. století.

Po roce 1182 bylo území Moravy správně sjednoceno do jediného markrabství. Státoprávní reformou krále a markraběte Karla (později císaře Karla IV.) z roku 1348 bylo Moravské markrabství ustanoveno jako nezcizitelné léno krále českého, součást svazku zemí Koruny české. Takto bylo vnímáno vlastně až do vzniku Československé republiky v roce 1918, který proběhl revolučně, tedy bez souhlasu zemských sněmů Čech, Moravy a Rakouského Slezska. Po oněch téměř 800 let Morava a Slezsko existovaly více méně na Čechách nezávislé – měly své zákony, soudnictví a vládu v čele se zemským hejtmanem.  V některých převratných dobách si Morava šla zcela vlastní cestou (v dobách husitských, před nástupem Jagellonců nebo před bitvou na Bílé hoře). Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749, která sídlila v Praze, měly Čechy a Morava společnou jen osobu panovníka a úřady ve Vídni.

Rozšířeným omylem je označení Českého království ve smyslu všech zemí Koruny české, přitom České království až do roku 1918 zahrnovalo pouze Čechy, nikoli Moravu a Slezsko.

Protože o většinu území Slezska přišla Marie Terezie při válkách s Pruskem v letech 1741-1746 (dnes náleží toto území vesměs Polské republice), její syn, císař Josef II. v roce 1783 sloučil státní správu Moravy se Slezskem. Samospráva Rakouského Slezska (Opavska a Těšínska) ale byla v roce 1849 obnovena. Slezsko a Morava tedy byly v letech 1849-1918 zcela svébytnými korunními zeměmi.

V roce 1848 obrozenci z Čech usilovali o spojení Čech a Moravy a setkali se tehdy s odporem moravských politiků, které uráželo, že představitelé z Čech jednali s panovníkem bez konzultace s Moravany. Moravský sněm (parlament) i výbor (vláda) se usnesly, že přes nepochybování o bratrské spolupráci s Čechy trvají na svých vlastních úřadech.

Krátce po vzniku 1. československé republiky v roce 1948 se objevily z Prahy tendence změnit zemské uspořádání (stát vznikl z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) na uspořádání župní (tedy krajské). Tehdy noviny Moravská orlice napsaly: „Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi…V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“
Tedy přes odpor a protesty obyvatel Moravy i Slezska (zejména představiteli strany lidové a sociálnědemokratické) zákon nevstoupil s výjimkou Slovenska v platnost a v roce 1927 bylo obnoveno zemské uspořádání. Kvůli obavám z většiny Němců a Poláků ve Slezsku byla však znovu Morava spojena se Slezskem do Země Moravskoslezské. Zemská samospráva byla již tehdy z Prahy omezena, protože 1/3 členů zemského zastupitelstva byla přímo jmenována československým Ministerstvem vnitra sídlícím v Praze.

Po válce bylo zemské uspořádání pro k moci nastupující komunisty překážkou. „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat“, prohlásil tehdy 1. tajemník KSČ Rudolf Slánský. Proto byly země s platností od 1.1.1949 zrušeny a nahrazeny kraji. Svou roli sehrál jistě i fakt, že na Moravě získali komunisté o 9 % hlasů méně než v Čechách, zatímco lidovci na Moravě naopak o 11 % hlasů více. Na území dnešní České republiky vzniklo 13 krajů. Kroměřížsko bylo tehdy připojeno podobně jako dnes pod Gottwaldovský kraj. Více než tisíciletá zemská hranice mezi Čechami a Moravou tím byla rozbita a doposud neobnovena.

Již po 11 letech vládnoucí komunisté poznali, že systém malých krajů je příliš drahý a neefektivní. (Paradoxní je, že téměř stejný systém krajů v dnešním režimu přežívá již 16 let). Proto byl novou ústavou počet krajů i okresů v roce 1960 snížen, v českých zemích na 5 krajů v Čechách a 2 kraje na Moravě (Jihomoravský a Severomoravský). Ty fungovaly až do roku 1990. Padla i spousta tradičních okresů (např. Holešov, Kyjov, Uherský Brod, Boskovice, Mikulov, M. Krumlov, Dačice, M. Budějovice, Zábřeh, Hranice, Šternberk nebo Valašské Meziříčí). Moravská města Dačice, Slavonice, Svitavy, Moravská Třebová nebo Jevíčko se staly součástí českých krajů a jsou jimi žel dodnes.

V roce 1968, kdy se jednalo federalizaci Československa, přišlo celoobčanské hnutí Společnost pro Moravu a Slezsko se stovkami tisíc členů, závodních a místních výborů po celé Moravě i ve Slezsku s koncepcí československé trojfederace, kde by rovným členem federace byla vedle Čech a Slovenska i Morava se Slezskem. Návrh nenalezl ani špetku pochopení v Praze, ale ani u slovenské reprezentace v čele s Gustavem Husákem. Předsedou Společnosti byl tehdy rektor brněnské univerzity, rodák z hanáckých Morkovic, prof. Theodor Martinec.

Československo se stalo od 1.1.1969 dvojfederací České a Slovenské socialistické republiky a Morava se Slezskem zůstala upozaděna. Při podrobnějším studiu údajů ze statistických ročenek a přepočtu na jednoho obyvatele lze zjistit, že na přímých investicích byly Morava se Slezskem mezi léty 1968 a1989 ošizena o více než 80 mld. Kč, ze kterých zhruba rovným dílem byly posilovány investice na Slovensku a v Čechách.Krajská soustava z roku 1960 (5 krajů v Čechách, 2 na Moravě a 3 na Slovensku) pokračovala.

Po listopadové revoluci v roce 1989 se požadavky na obnovu zemského uspořádání objevily znovu, tehdy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných volbách získala na jižní Moravě 27% a na severní Moravě 24% hlasů. Přestože se tehdejší Federální shromáždění i Česká národní rada usnesly na tom, že zrušení zemského uspořádání byl nedemokratický a totalitní akt a podpořily zemské zřízení, k jeho obnovení však po roce 1989 nedošlo. Předsedkyni českého parlamentu Dagmar Burešovébyly dokonce předloženy petice občanů požadujících rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více než 630 000 osob, což je v polistopadové historii zatím nepřekonaný počet podpisů pod jednou peticí. K jejich přání však nebylo přihlédnuto. V Praze koncepce trojfederace, tedy Československé spolkové republiky (Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko), narazila na tuhý odpor u mnohých představitelů tehdejšího Občanského fóra. Podle tohoto návrhu by si Morava prakticky hospodařila sama po vzoru spolkových zemí v Německu. Pro obnovu zemského uspořádání alespoň v rámci České republiky měla v programech i většina dalších politických stran – lidovci, sociální demokraté, zelení, republikáni a dokonce i komunisté. Česká vláda Petra Pitharta navrhla obnovení zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Praha), poslanci za KDU-ČSL navrhli v Čechách zřídit z dosavadních krajů 5 zemských celků, Severomoravský kraj by se stal Zemí Slezskou a k Moravě by se z něj připojily okresy Olomouc, Přerov, Vsetín a Šumperk, čímž by došlo k vymezení Země Moravské. Nic z toho nebylo v českém parlamentu přijato.

Přestože zastánci obnovy moravské země si nikdy nepřáli oddělení od Čech, po rozpadu federace se zalekli. Zkrátka Moravané si nejméně přáli rozpad federace a také na něj nejvíce doplatili. Po letech dohadů, kdy se navrhovalo pro Českou republiku od 3 do 27 krajů, došlo nakonec k realizaci snad nejhorší varianty: obnovy malých „gottwaldovských“ 13 krajů plus Praha bez zachování tradiční hranice mezi Moravou a Čechami.  Nerealizovanou variantou tehdy bylo 9 krajů se zachováním historické hranice, v podstatě těch velkých komunistických s přidáním Středomoravského kraje se sídlem v Olomouci.

Kraje dnes mají na starosti např. nemocnice, školy, okresní silnice, ale z daní dostávají jen 8 %, navíc schválených v Praze, a pravomocí mají méně než komunistické KNV z let 1960-1990. Pro srovnání – německé spolkové země dostávají 32 % financí přímo z daní, švýcarské kantony dokonce 41 %.

Zřízením 13 krajů vznikly desítky perfierií (Kojetínsko, Bystřicko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko, Hranicko, Jesenicko, Znojemsko nebo Třebíčsko), kam kraje s některými okresními pravomocemi nedosáhnou. Kompaktním údolím řeky Hané projíždíte od Vyškova ke Kroměříži třemi kraji, Slovácko je rozděleno ve svém srdci mezi dva kraje. Záchranná služba z Olomouckého kraje vozí pacienty z Kojetína do 30 km vzdáleného Přerova místo do 11 km vzdálené Kroměříže a 25 km od sebe vzdálená krajská města Hradec králové a Pardubice platí každý vlastní záchrannou službu nehledě na další krajské úřady. V Kraji Vysočina nelze vybudovat integrovaný dopravní systém, protože Jihlava není dostatečně velkým spádovým regionálním centrem. Pod kraj Vysočina kromě Jihlavska navíc žádný z okresů nechtěl při jeho založení patřit. Kvůli evropským dotacím se vždy dva kraje musí sloučit pod tzv. Regiony soudržnosti, takže máme dnes kraje troje: samosprávné, soudní (ty velké z roku 1960) a eurodotační.

Jak nedávno prohlásil bývalý premiér Petr Pithart, taková chyba se nemusela stát a v budoucnu se bude těžko napravovat. Nesmíme však na změnu regionálního uspořádání zapomenout, až se zase bude zvonit klíči. Možná je to úkol až pro příští generaci, ale důležité je znát tento historický vývoj. 

PhDr. David Unger

Proč vlastně vlály pátého července moravské vlajky?

Napsal David Unger dne .

Velkorysost, s jakou většinově Moravané odložili vlastní identitu pro záchranu jednotného českoslovanského národa, se nesetkala s velkorysostí u slovanských bratrů z Čech. Moravské vlajky, které zavlály na moravských radnicích, jsou voláním po různosti.

 

Letos na den sv. Cyrila a Metoděje, patronů Moravy, na více než 220 radnicích zavlály vedle státních vlajek České republiky i historické moravské zemské vlajky. Vlajku vyvěsily radnice po celé Moravě od nejmenších obcí přes Velehrad nebo Křižanov až po města jako Uherský Brod, Moravské Budějovice, Šumperk, Břeclav a Brno i s jihomoravským hejtmanstvím. Včetně Dačic, moravského města ex offo v Jihočeském kraji, a také Jindřichovic pod Smrkem v severních Čechách. Jaký má tato akce smysl?

Soluňští bratři Konstantin s Metodějem se svou staroslověnskou liturgií zaseli na Velké Moravě nejen křesťanství, ale i celý základ moravské státnosti, která později z geopolitických důvodů vplynula do české, kde dřímá dodnes. Stejně tak byzantsko-staroslověnská liturgie byla časem pohlcena římsko-latinskou. Slovanský bohoslužebný jazyk, srozumitelný širokému lidu, se od pozdního středověku postupně navrátil.

S moravskou státností a identitou to je horší. U Moravanů se více či méně po celé tisíciletí přelévaly dvě tendence – pročeská a svébytná moravská, která měla v období podunajské monarchie blíže k rakouské. Velkorysost, s jakou většinově Moravané odložili vlastní identitu pro záchranu jednotného českoslovanského národa, se, bohužel, nesetkala s velkorysostí u slovanských bratrů z Čech. Zrušení moravské a slezské samosprávy po roce 1918, respektive 1948 a definitivní rozmělnění bývalých zemí Koruny české na gottwaldovské kraje nebyly po roce 1989 nejen napraveny, ale podobný „gottwaldovský krok“ se zopakoval zavedením 14 stejných krajů v roce 2000. Při vší úctě ke krajským reprezentacím je jejich oktrojované vymezení a pravomoci spíše parodií na vyšší územní samosprávu, která lidem politiku neusnadňuje a nepřibližuje, ale ještě více komplikuje a vzdaluje.

Krátce po Listopadu 1989 konzervativnější Moravané liberálnějším Čechům dali důrazně najevo, že u systémových změn je důležitější nastavit základní strukturu veřejné správy dle vůle občanů a zkušeností vyspělých demokracií, a teprve po té může proběhnout úspěšná ekonomická reforma. Čeští politici z různých částí spektra oponovali (např. Klaus i Pithart). Naopak lídr tehdejší moravské protiváhy, předseda Hnutí za samosprávnou demokracii doc. Boleslav Bárta, nejprve navrhl územněsprávní řešení: Zachování okresní správy s rozumným doplněním některých opomenutých center a změnu krajského zřízení na silné samosprávné tradiční spolkové země. Vysloužil si za to „hon na čarodějnice“ v podobě směšného obvinění ze spolupráce s StB (přestože byl perzekvován z podobných důvodů komunisty po roce 1968), až ho nakonec zastihla náhlá smrt na česko-slovenském jednání v Budmericích. Letos 31. května jsme si mohli připomenout 20. výročí úmrtí tohoto významného moravského politika a v pravdě skutečného Čechoslováka.

Volání Moravy z počátku devadesátých let tedy opět zůstalo přeslechnuto. Všechny ústavní a územněsprávní změny po roce 1989 se děly shora, nikoli zezdola. Vůle občanů Československa a České republiky nebyla respektována ve státoprávních diskusích v letech 1990-1992, u rozdělení Československa, ani u vzniku českých ústavních institucí a veřejné správy. Staré krajské i okresní struktury byly rozbity, návrat k osvědčenému se nekonal a státní správa se vydala vstříc tomu, co vyhovovalo vládnoucím klientelistickým strukturám, nikoli většině občanů českých zemí. Malé slabé kraje a pověřené obce jako slabé náhražky okresů. Zákon o obecném referendu, který nemáme dosud v právním řádu zakotvený, je jedním z důsledků tohoto vývoje. Vývoje, který předsunul ekonomické před právní a mafiánským pohltil občanské.

Pokud se zamyslím nad směřováním polistopadového vývoje, je vlastně logická prvotní reakce některých „vládnoucích“ médií nad vyvěšováním moravských vlajek. Jejich otázka po možném moravském nacionalismu (jako kdyby byl někdy významný) vlastně dokazuje strach z toho, že důrazem na moravské hodnoty může být zpochybněn systém, na kterém stojí a z kterého profitují.

V současném politickém marasmu, kdy zdá se, že většina obyvatel následkem znechucení uhýbá před politikou pohledem, mě symbolické vzkříšení historické moravské zemské vlajky naplňuje nadějí. Vlaje proto, že naši předkové urazili v minulosti cestu, na kterou můžeme být právem hrdi. Vlaje proto, že i my máme naději změnit to, co se nám nelíbí. Jen nezapomenout na rozmanitost našemu středoevropskému prostoru podstatnou.

Stejně jako měla latina v devátém století alternativu ve staroslověnštině, Čecha Jana Husa doplnil Moravan Jan Komenský, Beneš měl Masaryka a do knihovny lze sáhnout pro Haška i Hrabala, tak Čechy v čele s Prahou mají Moravu a Slezsko. Jen nechtít tu rozmanitost napasovat do jediné, ryze české uniformy. Už to nepotřebujeme jako před dvěma stoletími, v době národního obrození. Pokud jsme to vůbec někdy potřebovali.

 

Publikováno v Deníku referendum 8.7.2011

Moravská národnost jako politický problém

Napsal David Unger dne .

 

Většina Čechů v čele s Pražany si snad jednou uvědomí, že Morava není jen okrajová folklorní a trochu exotická část republiky. Obnovením skutečné samosprávy Moravy a Slezska může Praha dohlédnout dále než na hranice Čech, a tím se lépe postavit k otázce evropské.

 
Letos u sčítání lidu vyplníme volně kolonku pod názvem národnost tak, jak ji skutečně cítíme. Máme možnost ji vyplnit slovem „česká“, „moravská“ nebo „slezská“.

Vždy mě nadzvedne, když někdo (včetně významných médií) označuje celou naši republiku jako „Čechy“. Slyšel jsem třeba, že u Znojma je hranice mezi Rakouskem a Čechami. Když představitel ministerstva školství srovnává pedagogické vzdělávání v Čechách a v zahraničí, mám chuť se zeptat: Jak je tomu na Moravě a ve Slezsku?

Moravané to mají blíže do Vídně než do Prahy a geomorfologická otevřenost země na severovýchod a na jih souvisí i s tradičně větší otevřeností a konzervatismem moravského myšlení. Zatímco Čechy, území kryté ze všech stran horami, které svým tvarem připomíná mísu, tíhnuly v minulosti více k radikalismu, izolacionismu a opozici vůči evropskému prostředí. Od husitského hnutí až po kupónovou privatizaci a současné vládní „reformy“ v Čechách tradičně vítězí postoj, že jen my známe tu správnou cestu a poradíme si sami. Neplatilo to vždy absolutně, ale vystupování současného českého prezidenta v zahraničí má z historie na co navazovat. Naopak představitelé Moravy a Slezska v dějinách politikům z Čech často „nastavovali zrcadlo“ a některé tendence pomáhali vyvažovat. Moravský evangelický (!) politik Karel starší ze Žerotína nesouhlasil s povstáním českých evangelických stavů v roce 1618 a Čechy varoval, že přílišný radikalismus vůči katolickým Habsburkům nás může v důsledku připravit o svobody, které máme nyní. Byl tehdy českými stavy sesazen. O tom, že měl pravdu, nás přesvědčila Bílá hora a tři sta let temna.

Český národ, tak jak byl koncipován v 19. století, stále vychází z obrozeneckého výkladu státotvorného národa, kdy pojítkem je jednoznačně společný národní jazyk. Takový národ se ostře vymezoval vůči národům jiným. Koncepce tehdy logická a v Evropě obvyklá. Proti sílícímu velkoněmectví proto i česky mluvící Moravané opustili dřívější pojetí zemského národa ve prospěch jednotného národa českého.

Moravská otázka však zůstala a přežila. Jako řeka Punkva se občas vynořuje a zase se na dlouhá léta schová. Vynořila se v odporu proti návrhu na župní zřízení po vzniku Československa a uspěla. Naopak byla poražena v roce 1968 a po roce 1989 a spolu s ní i ryzejší pojetí československé (troj)federace, které moravské hnutí tehdy prosazovalo. Jeho lídr, psycholog Boleslav Bárta, prosazoval ideu Československé spolkové republiky po vzoru Německa nebo Rakouska založenou na nenárodnostním, zemském principu. Samostatnost moravského národa příliš nepodporoval, protože pojetí národa (to obrozenecké) považoval za přežité.

Moravské hnutí neuspělo proto, že spolkový stát byl trnem v oku zejména příznivcům rychlé privatizace miliardového státního majetku několik délek před právníky. Býval by jim tolik nevadil zemský sněm v Brně či Olomouci nebo cedule s moravskou orlicí před Jihlavou, Žďárem a Svitavami. Ale právě nebezpečí, že by si Morava a Slezsko prosadily svoji vlastní cestu ekonomické transformace. Co kdyby byla opatrnější, důkladnější, průhlednější, šetrnější?

Po moravském neúspěchu a demontáži Československa bylo zavedeno to nejméně přirozené rozčlenění na již jednou neosvědčené „gottwaldovské“ kraje. Nebyly respektovány nejen historické hranice, ale ani kulturní a praktický spád jednotlivých území. Moravská Třebová je v Pardubickém kraji, vznikl nesourodý kraj Vysočina spojující jihočeské Pacovsko, východočeské Chotěbořsko s ryze moravskými regiony. Označení celé republiky jako Čechy se pět minut po dvanácté podařilo alespoň částečně „ukecat“ na oficiální Česko.

Co teď? Zdá se, že se moravské téma opět nesměle probouzí. Slyší na něj i někteří představitelé mladé generace, kteří rok 1989 již nepamatují. Ti, nejen prostřednictvím Facebooku, připomínají existenci moravské národnosti. V loňském roce na Cyrila a Metoděje, svátek patronů Moravy, byla poprvé na mnoha radnicích vyvěšována moravská zemská vlajka, která se neužívala téměř 100 let. Moravské vlajky vlály v Moravském Krumlově i během podzimního boje za Muchovu epopej.

Lid českých zemí má teď šanci, aby tyto zatím slabé tendence využil ve svůj prospěch. Zkusme se podívat na západ od nás, nikoli s kritikou, ale se zájmem a pokorou. V Evropě již dávno opustili zastaralé pojetí státotvorného národa a integraci opírají o historické regiony. Ne jako ty naše „euroregiony“, tedy slepence krajů, vypadající ještě hrůzněji než kraje samotné. V čele integrace můžeme spatřit právě Němce, vůči kterým se český národ tak vymezoval, až se úplně vymezil a zůstal sám. Nezastydí se teď Češi? Nebo tuto integraci chtějí dál „po česku“ jen kritizovat?

Vypadá to, že opět přichází doba, kdy budeme mít šanci toto naše obrozenectví překonat. Ti, kteří moravskou otázku zdůrazňují, bývají stereotypním pohledem v Čechách i ve „zbytku republiky“ vnímáni buď jako romantické hnutí, nebo jako nebezpečný separatismus a extremismus. Obávám se, že tento přístup nás nezavede dál než na první kopec Českomoravské vrchoviny. Pokud se chceme dostat dále, měli bychom této snaze porozumět jinak. Dnešní moravští nadšenci třeba z Moravské národní obce totiž nepodporují koncepci státotvorného národa, ale národ chápou moderněji. Národ jako společenství lidí, které sdílí společné hodnoty, bez ohledu na jazyk. Rovněž se jasně distancují od jakékoli formy extremismu.

Češi mohou mít ze znovunastolení moravské otázky i další zisk. Požadavek na rehabilitaci Moravy teď může být opět indikátorem změn, které asi brzy přijdou. Po skutečné reformě politického systému nebo rovnou další revoluci budeme mít možnost vrátit se i k tradici zemského zřízení. Bude totiž potřeba něčeho, co lidi spojí a pomůže obnovit jejich ztracenou důvěru ke státu a jeho institucím. Potřeba něčeho, co tu fungovalo po staletí a zároveň není charakteristické pro současný režim.

Nezbývá jen doufat, že si většina Čechů v čele s Pražany jednou uvědomí, že Morava není jen okrajová folklorní a trochu exotická část republiky, která jim komplikuje volby nesmyslnými hlasy pro levici. Naopak, uznáním legitimity moravské otázky a obnovením skutečné samosprávy Moravy a Slezska může Praha dohlédnout dále než na hranice Čech, a tím se lépe postavit k otázce evropské.
 
Publikováno v Deníku referendum 4.3.2011

Slezská národnost a český stát

Napsal Vojtěch Říha dne .

Úvod

Tento článek je zaměřen na obyvatele České republiky, kteří se hlásí ke slezské národnosti (dále jen Slezané). Cílem je zhodnocení postavení českého státu, respektive zejména jeho legislativy (včetně komentářů některých politiků), vůči zmíněné skupině obyvatel.

Ke slezské národnosti se roku 1991 přihlásilo na 44 446 obyvatel Československa. Po deseti letech toto číslo kleslo na 10 878, ale roku 2011 se zvýšilo na 12 231. Velký rozdíl můžeme vidět v Polsku, kde se pouze ke slezské národnosti při posledním sčítání lidu roku 2012 přihlásilo na 362 tisíc obyvatel a dalších 415 tisíc obyvatel tuto slezskou národnost spojilo s polskou.

Rada vlády pro národnostní menšiny

Slezané jsou etnickou skupinou, která nemá svého zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny , ale počtem svých příslušníků převyšuje národnostní menšiny, které ve zmíněné instituci zástupce mají. Na webových stránkách Rady vlády pro národnostní menšiny se lze dočíst v dokumentu „Informace o plnění zásad stanovených Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin podle čl. 25 odstavce 1 této Úmluvy“ , že se podle výsledků sčítání lidu v České republice v roce 1991 přihlásilo k jiné než české národnosti 531 688 obyvatel. Avšak slezská a také moravská národnost nebyly do tohoto čísla zahrnuty. Takže lidé, hlásící se ke slezské a také moravské národnosti, jsou v tomto oficiálním dokumentu řazeni mezi ty obyvatele, kteří se hlásí k české národnosti. V poznámkách pod čarou se lze dočíst následující: „V tabulce není uvedena národnost moravská a slezská… Je nepochybné, že část obyvatel Moravy a českého Slezska, deklarující moravskou či slezskou národnost, netvoří menšinové národní společenství… V etnické struktuře společnosti České republiky není obyvatelstvo Moravy a Slezska v postavení menšiny...“ Na druhou stranu se nelze dočíst, kdo tedy Slezané a Moravané jsou. Hovoří se pouze o tom, že je nelze zařadit mezi národnostní menšiny.

V této souvislosti je potřeba zmínit Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Ve článku 3 odst. 2 se lze dočíst, že „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Vyvstává zde nyní nejedna otázka. Mimo jiné právě ta, k čemu je vlastně právo svobodně rozhodovat o své národnosti, když jsou pak výsledky sčítání lidu zahrnuty (v oficiálních dokumentech Rady vlády pro národnostní menšiny) mezi národnost, kterou si člověk nezvolil.

Menšinový zákon

Vzhledem k tomu, že je Slezsko součástí České republiky, tak je podle mého názoru logické, že by tito Slezané ani neměli být považováni za národnostní menšinu. Ovšem tzv. menšinový zákon říká, že „Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ Ve vlastní zemi se považovat za příslušníka národnostní menšiny mně osobně přijde potupující a to i v případě, že počet těchto příslušníků se dá opravdu označit za menšinu. Je na místě dodat, že při schvalování zmíněného zákona padly pozměňovací návrhy, mezi které patřil i návrh, týkající se Slezanů. Tento návrh byl prostý. Za slovo "české" se měla vložit čárka a slova "moravské nebo slezské"“. Nutno podotknout, že v souvislosti s tímto návrhem byla navržena změna i dalších zákonů (zákon o obcích a o krajích). Podstatné je rovněž citovat samotného navrhovatele poslance Zdeňka Koudelku (ČSSD): „Uvedená skupina pozměňovacích návrhů reaguje na to, že v posledním sčítání lidu se značná většina našich občanů na Moravě a ve Slezsku přihlásila k těmto uvedeným národnostním skupinám a podle mého názoru není účelem tohoto zákona o národnostech to, aby reguloval postavení těchto národnostních skupin. Jinými slovy - měli by být vyňati z tohoto režimu zákona nejenom občané, hlásící se k české národnosti, ale i k uvedeným dalším dvěma národnostem, které nespadají, podle mého názoru, do skupiny národnostních menšin, ale do základních prvků obyvatelstva České republiky. Je důležité zmínit, že poslanec Zdeněk Koudelka mohl operovat pouze s výsledky sčítání lidu z roku 1991 (výsledky z roku 2001 ještě známy nebyly), podle kterého se ke slezské národnosti hlásilo na 44 446 obyvatel Československa (k moravské 1 362 313 obyvatel). Tento návrh se však nesetkal u poslanců s pochopením. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus také vyjádřil svůj názor: „Mám strach, že nám tady otvírá Pandořinu skříňku“. Za zmínku stojí i názor poslance Plevy (ODS), který ve svém nesouhlasném projevu řekl, že tyto národnosti budou „chtít mít svá práva“. 

Zákon o obcích a o krajích

Výše bylo zmíněno, že v souvislosti s návrhem na změnu tzv. menšinového zákona byla navržena změna i dalších zákonů (zákon o obcích a o krajích), které s tímto zákonem velmi souvisejí. Je třeba zdůraznit, že „obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů, hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny.“ Podobně je tomu u krajů, kde však stačí alespoň 5 % občanů, kteří se v kraji hlásí k jiné než české národnosti. V případě krajů neexistuje jediný případ, kde by se alespoň 5% obyvatel přihlásilo ke slezské národnosti. Toto ovšem neplatí pro obce. Příkladem mohou být Kobeřice, kde se ke slezské národnosti v roce 2001 přihlásilo celkem 329 obyvatel (z 3210 obyvatel obce). Výbor pro národnostní menšiny zde však zřízen nebyl. Nutno zmínit, že takových případů, kdy se v obci hlásí více než 10 % obyvatel ke slezské národnosti, se podle sčítání lidu 2001 a 2011 mnoho nevyskytuje. Ovšem na Moravě jsou obce, kde se hlásí více než 10 % obyvatel k moravské národnosti velmi běžné. Je však důležité zdůraznit, že i po překročení tohoto procenta dochází ke zřízení výboru výjimečně. Zákon tak jednoduše řečeno není v praxi dodržován. Na problematičnost této situace již před lety upozornil zmíněný Zdeněk Koudelka, který také tvrdil: „Kdyby moravský a slezský národ byly považovány za národností menšiny, pak může nastat paradoxní situace, s níž zákon o obcích výslovně nepočítá, kdy by v mnoha moravských a slezských obcích tyto národnosti byly většinové a česká menšinovou. Pak by bylo správné vytvořit výbor pro národností menšinu českou, pokud by se k ní hlásilo alespoň 10 % občanů.“ Nutno dodat, že zákonů, které se jakkoliv odvolávají na národnost je více. Jako příklad lze uvést zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení. Tento zákon říká, že „při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství užívat, v mužském tvaru, jde-li o a) cizinku b) občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině c) občanku, jejíž manžel je cizinec d) občanku, která je jiné než české národnosti.“

Závěr

Závěrem považuji za rozumné shrnout již zmíněné skutečnosti, neboť se tak podle mého názoru lépe objasní postavení Slezanů v České republice.

  1. Rada vlády pro národnostní menšiny ve svém oficiálním dokumentu říká, že Slezany nelze označit za národnostní menšinu, avšak nedodává, kdo tedy Slezané jsou. Ve výčtu národností je však řadí mezi obyvatele, kteří se hlásí k české národnosti. 
  2. Tzv. menšinový zákon říká, že „Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ Tento zákon byl přijat v době, kdy se ke slezské národnosti hlásilo na 44 446 obyvatel Československa (k moravské na 1 362 313 obyvatel). Návrh na doplnění o slezskou a moravskou národnost se u poslanců nesetkal s kladnou odezvou a to navzdory skutečnosti, že se tak mohlo vyjasnit postavení Slezanů i Moravanů. 
  3. S tzv. menšinovým zákonem souvisí také zákon o obcích a o krajích. Zákon o obcích říká, že „obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny.“ Pro kraje platí hranice 5 % občanů. Navzdory těmto zákonům v praxi nedochází ke zřizování zmíněných výborů. 

Na závěr si dovoluji tvrdit, že skutečnosti, které jsou obsahem tohoto článku, nevedou k jednoznačné odpovědi na otázku, kdo tedy Slezané v České republice vlastně jsou. Bylo sice shrnuto postavení českého státu vůči Slezanům, avšak nespatřuji zde uspokojivý jednoznačný výsledek. Celá situace je velice problematická, avšak její řešení je podle mě reálné. Osobně se přikláním k názoru Zdeňka Koudelky, který říká, že slezský a rovněž moravský národ tvoří vedle národa českého základní ústrojné prvky lidu České republiky a nelze je označovat za menšiny. Tímto způsobem by odpadl nejeden zmíněný problém.

 

Zdroje

1) Český statistický úřad. Dostupné z: http://notes.czso.cz/cz/sldb2011/pram_dila/pram_dilo_1991/notes3_ab_czso_cz/sldb/sldb_nsf/i/79b891e94fecc8b4c12573300028b348/$file/tab07.pdf cit. 6. 3. 2012.

2) Český statistický úřad. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0000 cit. 6. 3. 2012.

3) Český statistický úřad. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podle-tematu&tu=30561&th=&v=&vo=H4sIAAAAAAAAAFvzloG1uIhBMCuxLFGvtCQzR88jsTjDN7GAlf3WwcNiCReZGZjcGLhy8hNT3BKTS_KLPBk4SzKKUosz8nNSKgrsHRhAgKecA0gKADF3CQNnaLBrUIBjkKNvcSFDHQMDhhqGCqCiYA__cLCiEgZGvxIGdg9_Fz__EMeCEgY2b38XZ89gIIvLxTHEP8wx2NEFJM4ZHOIY5u_t7-MJ1OIP5IdEBkT5OwU5RgH5IUB9fo4ePq4uIDtZSxhYw1yDolzhXstJzEvX88wrSU1PLRJ6tGDJ98Z2CyYGRk8G1rLEnNLUiiIGAYQ6v9LcpNSitjVTZbmnPOhmAjq44D8QlDDwAK10C_KF2coe4ugU6uPtWMLA4eni6hcSEAZ0Fk-wj4ulgaVBQKiuv3cFADMX-zpgAQAA&vseuzemi=null&void= cit. 6. 3. 2012.

4) Gazeta wyborcza.pl. Dostupné z: http://wyborcza.pl/1,76842,11401774,Spis_powszechny__Slazakow_jest_ponad_800_tys_.html cit. 16. 4. 2012.

5) Vláda České republiky. Rada vlády pro národnostní menšiny. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/clenove/default.htm cit. 6. 3. 2012.

6) Vláda České republiky. Rada vlády pro národnostní menšiny. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/informace-o-plneni-zasad-stanovenych-ramcovou-umluvou-1406/ cit. 10. 4. 2012.

7) § 2 (2) zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů

8) Parlament České republiky Poslanecká sněmovna. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/036schuz/s036042.htm#r7 cit. 6. 3. 2012.

9) Český statistický úřad. Dostupné z: http://notes.czso.cz/cz/sldb2011/pram_dila/pram_dilo_1991/notes3_ab_czso_cz/sldb/sldb_nsf/i/79b891e94fecc8b4c12573300028b348/$file/tab07.pdf cit. 6. 3. 2012.

10) Parlament České republiky Poslanecká sněmovna. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/036schuz/s036043.htm cit. 6. 3. 2012.

11) § 117 (3) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpis

12) § 78 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů

13) Český statistický úřad. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/obce/507504?OpenDocument cit. 10. 4. 2012.

14) Obec Kobeřice. Dostupné z: http://www.koberice.cz/ cit. 10. 4. 2012.

15) Koudelka, Zdeněk. Samospráva. Praha: Linde, 2007, s. 212-213.

16) § 69 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení

17) Vláda České republiky. Rada vlády pro národnostní menšiny. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/informace-o-plneni-zasad-stanovenych-ramcovou-umluvou-1406/ cit. 10. 4. 2012.

18) § 2 (2) zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů

19) Český statistický úřad. Dostupné z: http://notes.czso.cz/cz/sldb2011/pram_dila/pram_dilo_1991/notes3_ab_czso_cz/sldb/sldb_nsf/i/79b891e94fecc8b4c12573300028b348/$file/tab07.pdf cit. 6. 3. 2012.

20) § 117 (3) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů

21) § 78 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů

Kde hledat v krizi rozumné úspory?

Publikováno dne .

Vláda i parlament, aby „zachránili“ stát před finanční krizí, zarputile šetří na nesprávných místech. Přitom přímo na očích ministrům i poslancům leží několik miliard úspor ročně a to bez jakýchkoli sociálních nebo ekonomických rizik!

Tento malý stát s pouhými deseti a půl miliónem obyvatel byl v roce 2001 administrativně rozčleněn na celkem 14 krajů s nesrovnatelnými rozlohami a počty obyvatel. Jedním z nich je Hlavní město Praha, která má rovněž statut kraje. Následně, v roce 2003, byly administrativně zrušeny okresní úřady. Ty tvořily a všude jinde tvoří základní článek veřejné správy, který umožňoval – jako občanům nejbližší – řešení většiny jejich vazeb na veřejnou správu a současně přehledně soustřeďoval i umístění dalších nezbytných veřejných služeb státu co nejblíže občanům. Přitom tato krajská (a „bezokresní“) struktura, která je v Evropě ojedinělá, nemá žádný racionální základ ani odůvodnění své existence. Nevychází ani ze zeměpisných (geomorfologických), ani ekonomických, ani demografických, ani historických principů, naopak tyto ani v nejmenším nerespektuje. Důvodem a výchozím principem vzniku takových „krajů“ byl pouze lobbying ambiciózních kmotrů větších okresních měst na úkor menších a politické čachry poslanců parlamentních stran.

Důsledek tohoto experimentu, který se nepodařil ani za první republiky (pokus o „župy“), ani se neosvědčil za komunismu („malé kraje“), je zřejmý: Zrušení okresů vedlo k nutnosti pověřit vybrané obce výkonem některých činností státní správy ve třech různých rozsazích, čímž se nic neuspořilo, zato se systém stal dokonale nepřehledným a vynucuje si zbytečné cestování občanů. Zřízení třinácti krajů (mimo Prahu) vedlo a vede k nákladnému vytváření nové krajské infrastruktury v „povýšených“ okresních městech. To znamená vytváření dalších zbytečných nových krajských center organizací veřejných služeb, včetně příslušných investic. A to na úkor ostatních měst a obcí oněch krajů. Samozřejmě s novými krajskými vedeními politických stran vznikají a upevňují se krajské korupční zájmové struktury (mafie). Podle zásady, že každé krajské město musí mít vysokou školu pak vzniká nebezpečná inflace vysokých škol nízké úrovně. Administrativní rozkouskování území státu rovněž vede k problémům v ekonomice, dopravních vazbách, dotační politice atd.

Provoz těchto krajů (mimo „kraj“ Hlavní město Praha) nás stojí ročně cca 5,6 miliard Kč. Jedná se jen o výdaje na výkon státní správy a samosprávy na krajské úrovni a výdaje s tím bezprostředně související. Transfery státních prostředků a dotace krajů na školství, kulturu, zdravotnictví, sociální politiku, bezpečnost atd., které krajské rozpočty jen rozdělují na příslušné příjemce, v této částce zahrnuty nejsou, poněvadž rozdělení krajů je v celkovém součtu neovlivňuje.

Nabízející se úspora, jak plyne z uvedeného, spočívá ve snížení počtu krajů v České republice ze současných čtrnácti včetně Hlavního města Prahy na tři: Český kraj, Moravskoslezský kraj a kraj Velká Praha (= Hlavní město Praha) a obnovení původních okresů. Tedy celkem tři kraje, jejichž počty obyvatel i rozlohy budou srovnatelné s evropskými měřítky. Český kraj i Moravskoslezský kraj s cca čtyřmi miliony obyvatel a Velká Praha s cca dvěma miliony obyvatel. Náklady na provoz státní správy a samosprávy ve Velké Praze se v podstatě nezmění, náklady na provoz státní správy a samosprávy ve dvou větších a lidnatějších krajích vzrostou na cca 0,8 – 0,9 miliardy Kč na jeden kraj. Úspora tak může činit 3,8 – 4,0 miliardy Kč ročně, a to bez jakéhokoli zbídačování a poškozování obyvatelstva. Naopak, tato zdivočelá mafiánská země se tak může, alespoň co do uspořádání, konečně stát normálním evropským státem.